MurinWolf

foto-by-norman-mears-web-02Něco málo o mně…

…narodil jsem se chladného pochmurného rána 4. ledna roku 1987 ve čtyři hodiny ráno v Brandýse nad Labem. Poté, co jsem začal více v pokročilejším věku vnímat svět okolo sebe, jsem narazil na takový prazvláštní vynález, kterému se říká televize a ten mne doslova a do písmene pohltil, ještě společně s tehdejšími knihami, které byly doprovázeny bohatými ilustracemi, což byla zejména kniha o Starých pražských pověstech, ve které mne nejvíce nadchla legenda o Golemovi, kterou jsem byl posedlý. Ovšem největší zlom nastal, když mi byl, i přes varovné signály, připuštěn k očím film „Vetřelec“ z roku 1979 od režiséra Ridleyho Scotta. Neskutečně jsem se u toho bál, ale musel jsem na ten film neustále koukat, protože mě k němu pořád cosi táhlo, ale ve třech letech to bylo těžko identifikovatelné. Došlo mi to až v pokročilejším, lépe řečeno, v pubertálním věku. A to výtvarná stránka tohoto, dodnes mnou velice obdivovaného, snímku.

Mimo filmy u mne převládala záliba v komiksech, jelikož jsem býval líný čtenář a knihám jsem nevěnoval tolika pozornosti, jen těm ilustrovaným a to i u nich jsem přehlížel text a obdivoval kreslené věci. Abych zmínil úplně první komiks, který se mi dostal do ruky a vryl do paměti, tak v mých 5 letech jsem svíral v ruce velmi populární magazín ABCko, kde tehdy vycházel komiks na pokračování o Golemovi, velice zvláštní a zajímavá verze. Akorát magazín s tímto komiksem pak zmizel kdovíkam a od té doby jsem jej již vícekrát nespatřil, ale ve své paměti jej uchovávám dodnes. Jednalo se o prvotní impuls, že komiks je po boku filmu můj směr, jelikož můj otec se zabývá výtvarným uměním, tudíž jsem podědil cit k výtvarnu.
Žil jsem televizí, nedokázal jsem se od ní odtrhnout a kolikrát jsem měl film jen jako zvukovou kulisu ke svým tvůrčím věcem nebo jsem si u nich jen tak ledabyle listoval ve filmových magazínech a komiksech, co se mi dostaly do ruky. Potíž nastala, když jsem navštěvoval mateřskou školu, kde sice televize byla, ale věčně vypnutá, nebo tam na můj vkus byly pouštěny podřadné věci, což se týkalo i hudby. Jelikož mne dětstvím provázely tóny The Beatles, nepochopil jsem, proč nás učitelka krmí trapnými dětskými písničkami o ničem.

55a3a9bd02d17a59fad20000Nejhorší pro mě byl přechod z mateřské školy do základní, kde už televize neběžela vůbec, musel jsem celé hodiny jen sedět, poslouchat sáhodlouhé výklady a soustředit se na věci, které mne nezajímaly. Jediné, co mi to dalo, tak to, že umím číst a psát a spočítat si výdaje. Nejhorší časy nastaly po třetí třídě, kdy jsem až skoro do konce devítiletky byl terčem šikany, jakožto druhý nejmenší ve třídě a ještě s blbym jménem, kterým se už dlouho neprezentuji a používám to, které již několik let prezentuje mou tvorbu. Šikana někdy nabírala takové obrátky, že sem tam i dnes mám s jistými věcmi problém, jelikož vše většinou vnímám víc než bych měl a dost často trpím takzvanými „flashbacky“. Patřím k lidem, kteří nezapomínají a pamatují si vše. Kdyby i střední škola byla takové peklo, jako základka, asi by ze mě byl Michael Myers. Ale dokázal jsem si najít cestu, jak z toho ven, proto jsem koukal na spoustu horrorů a velmi blízká mi byla, a je dodnes, tvorba Tima Burtona. Další zlom nastal, když se mi v 11ti letech dostal do ruky komiks Káji Saudka „Objav“ z roku 1970 ve Slovenštině, pro tehdejší Technické noviny. Ten příběh a styl kresby mne natolik odrovnal, že jsem prostě chtěl tohle taky umět. Kája Saudek byl pro mě něco jako zjevení skutečného Boha, jelikož jsem neholdoval moc české scéně, na které jsem postrádal něco, co by mne odrovnalo a ejhle jsem objevil někoho, kdo tu byl už nějakou dobu, akorát jsem o něm do té doby nevěděl. Od té doby jsem dřel a pořád jenom kreslil a hledal svůj styl, což byla dřina na 15 let, ale i dnes je co se stále učit a objevovat. Týdně jsem byl schopen pokreslit 500 papírů. Náměty kreseb byly tehdy neohrabané a většinou jsem vyobrazoval to, co mi dělalo radost, ty časy, kdy jsem nemusel kysnout ve škole a čekat, odkud mi přiletí facka nebo mi bude podražena židle jenom za to, že blbě koukám, nebo za to, že jsem si odkašlal.
Klika byla po základce střední škola, kterou jsem bral jako lázně a regeneraci a tentokrát jsem byl trochu za rebela já, i když chvíli mi trvalo, než jsem se se z toho vykřesal, což v mym případě neni zrovna lehké. Ale na střední školu mám velice kladné vzpomínky, vystudoval jsem na Integrované střední škole na Praze 8 v Kobylisích učební obor „aranžér“ a pak jsem na té samé škole pokračoval dva roky nástavbovým studiem „propagace“ s výtvarným zaměřením, které jsem roku 2007 úspěšně zakončil maturitou.
Poté začal boj o pracovní místa, nikde mne nechtěli, jelikož jsem neměl praxi a ta ze školy se jaksi podle nějakého nového zákona přestala počítat, takže jsem byl namydlenej a strašila mne představa, že budu muset podřadně hákovat někde ve fast foodu, abych nabyl nějaké praxe, což se mi ani trochu nezamlouvalo. Spojil jsem se však s jedním známým, ke kterému jsem na střední chodil na praxi a se sklíčeností jsem se ho doprošoval, jestli o něčem neví a jestli bych třeba nemohl dělat u něj, načež mi doporučil jednu firmu kousek od mého bydliště, která se zabývala sítotiskem. Byl jsem přijat hned a strávil jsem několik let jako pomocná síla tiskařovi. Pak však firma krachla, protože tam vázl problém s financema, dluhy kde se dalo a kolikrát jsme bývali i pár měsíců bez výplat. Pak jsem chvíli pobyl v ofsetové tiskárně, ze které jsem utekl a dělal 4 roky průvodce v muzeu Káji Saudka na Praze 1.
V současné době se snažim svou tvorbu rozvinout do míry, aby mne živila, jelikož je to má droga, životní náplň, kterou neberu jako práci, ale jako svou životní součást. Když za den neudělám aspoň jednu ilustraci, považuju se za největšího flákače. Hodně lidí mne podezřívá, že některé své motivy dělám pod drogami nebo pod vlivem alkoholu, ale ujišťuji vás, že alkohol, drogy a ani cigarety u mě nevedou. Vše na papíře vzniká z naprosto čisté hlavy, proto lidé, jež mne nějakou dobu znají a čtou mé příběhy, i ty kreslené, tak se až děsí a vždy tak pronesou:
„Člověče, ve tvojí hlavě bych teda nechtěl žít!“
Ano, zapomněl jsem uvést, že krom ilustrací, tvorby komiksů a pláten, v jistých chvílích píši filmové scénáře a povídky… a snad jednou nějaký ten svůj scénář vmetu na plátna kin, až si na to vykreslim.

img_20161005_223020-webTeď něco málo k tomu, co jsem již poslal dál, než do svého šuplíku a desek:

Mám za sebou i pár spoluprací s médii, které začaly už na střední, když mi bylo 17 let. Pro videoklip „Za všechny chci se rvát“ jsem zpěvačce Rebece navrhl tetování draka, které má na rameni, bohužel jen hlavu, i když jsem navrhl celého draka. Doufám, že ho tam dodnes někde maj ještě schovaného. Díky jejímu doporučení jsem pak byl požádán DJ’s Uwou a Lucasem o cover a komiks do bookletu jejich debutového CD „House Comix“, což pro mě znělo velice dobře, ale háček byl v tom, že do 14 dnů jsem měl mít cca 16 barevných stran, což se školou pro mne byl šibeniční termín, čili jsem po nocích makal jak černobílý, ale stihl jsem to. Ale s odstupem času, když na to hledím, nejsem s tou prací spokojen, takže se k ní ani nehlásim. Poté jsem se měl podílet na dalším videoklipu pro Rebeku Partyšovou, ale z toho sešlo. Pak po hodně dlouhé odmlce, kdy jsem byl zakopaný po různých zaměstnáních a věnoval se jen své osobní tvorbě a uspořádal pár malých výstav, jsem byl osloven na  výstavě konané v roce 2012 Markem Dobešem a byla mi nabídnuta spolupráce na klipu pro skupinu Olympic k písni „My už jiný nebudem“, kde jsem napomohl vytvořit cover letopočtů, které se v průběhu klipu ukazují v dolní části obrazovky. V té době jsem ještě stihl udělat cover pro debutové CD metal-corové kapely Sahara.

A konečně, v roce 2015 jsem vytvořil svůj debutový komiks „Fotograf: Psycho-Thriller“, který je spíš takovou kreslenou povídkou, ale beru jej jako komiks, který jsem konečně vydal, na vlastní náklady. Autorské dílo, které konečně šlo ven za práh mého ateliéru.

Ve své tvorbě jsem především zastáncem klasické metody – tuš a anilinové barvy na akvarelové čtvrtce či centropen na kladívkovém papíru. Počítačovou grafiku nevedu, nepřirostla mi k srdci.

Tak, to se semlelo dodnes, co bude dál? …no, to se uvidí, s čim ještě přijdu. Těšte se!

Comments are closed